Vzácný host na Veteran Party 2012
Letošní Veteran Party se opravdu vydařila. Počasí nám přálo, přijelo celkem 46 historických vozidel, na která se přišlo podívat více jak 500 návštěvníků.
Nejstarší vůz byl Dodge Tourer z roku 1924. Obohacením celé akce byla i výstava vozů Aero, zaměřená k výročí 80 let jízdy Bohumila Turka na trase Praha - Brno, kdy za 30 dní ujel úctyhodných 30.000 km. Všechna vozidla si diváci mohli do detailu prohlédnout a odborný komentář moderátorů akce prozradil mnohé zajímavosti. Ale hlavně, po dlouhém přemlouvání přijal pozvání organizátorů také náš čestný host pan Nicolas Cheval z francouzského Saint Emilionu. Možná jste si ho na nádvoří Chvalské tvrze ani nevšimli, nenápadný starý pán v džínách a kostkované košili, spíše plachý než nějaký světák, ale pro ty, kteří vědí víc, to byl zlatý hřeb celé akce. A že jste si ho tam nevšimli? No vždyť to říkám, nenápadný.
To bylo tak. Občas se člověku podaří utrhnout si pár dní, které ho dokážou nabít energií a vyplavit usazeniny každodenní rutiny a stresů. Nám se to naposledy podařilo vloni na podzim, když jsme se při jedné pracovní cestě dostali až do Francie. Oba jsme z Počernic, oba jsme tak trochu místní patrioti, máme rádi dobré víno, stará auta, cestování a kdovíco ještě. Naše jednání v Toulouse skončilo o něco dřív a před námi byl najednou volný den. A protože bylo hezky, tak jsme se vydali jen tak nazdařbůh. Projeli jsme pár vesniček, ochutnali pár skleniček vína - to se ve Francii smí - všude pohoda, klid a na rozdíl od počasí, které panovalo u nás doma, tady bylo docela teplo. Najednou povídám: „Hele, aerovka.“ Honza zabrzdil před patrovým domkem s nápisem Cheval a opravil mě: „Kdepak, kamaráde, to je Citroen.“ Všude plno kytek, pod nohama chroupal bílý štěrk a na něm odpočívalo malé červené autíčko s dřevěnýma prahama a plátěnou střechou. Honza se ve veteránech fakt vyzná.
Restaurant Cheval
Byl to Citroen Trefle, to podle toho, že je třímístný. Rok výroby asi tak 1922. Chodili jsme kolem, nakukovali dovnitř na červené kožené polstrování a lesklé budíky. Za chvilku se přiloudal starý pán, asi majitel, kterému se nejspíš zdálo, že už tam očumujeme moc dlouho. Tak jsme se přesunuli do hospůdky Cheval, po našem U koně. Uvnitř sedělo pár dědků, před některýma ve skleničkách pastis, před jinýma víno. Koukali v televizi na fotbal a zrovna jásali, protože padl gól. Hrála se kvalifikace na Euro a Francie vedla nad Rumuny 2:0. Tak jsme si přisedli a hned nás začali taky plácat po zádech a ať se napijem taky a odkud vlastně jsme. Šekoslovaki, no to je paráda, Fransé Žán Kolé - to asi mysleli, že ve Francii kdysi hrál Jan Koller - a taky Milán Barosé Bordó, to zase bylo angažmá Milana Baroše v Bordeaux. A další plácání po zádech, a hned volali na toho zamračenýho dědulu „Nikolas, votramisde Šekoslovaki!“
Dědula pořád mlčel a postavil před nás skleničky s vínem. Mersí, povídám, ale tím má francouzština skončila. Tak jsem to zkusil: „Dujůspíkingliš?“ Dědula nic. Honza se přidal: „Šprechnzídojč?“ Zase nic. To zase byla řada na mně: „Hablaustedespaňól?“ Furt nic, tak povídám: „Tady se nechytáme, tak aspoň zkusíme to víno.“ Vtom přišel šok! Dědula se ozval: „Víno dobrý.“ Vykulili jsme oba oči, načež on se zvedl, vzal naše skleničky a odešel k pultu. Za chvíli před nás postavil skleničky čisté a z malého džbánku nalil nejdřív sobě, to vinaři dělají, ucucnul a pak nalil nám. Aha, vědomostní kvíz, pomyslel jsem si. No, barvu to mělo jako lesní med, vonělo to trochu po chlebové kůrce, a taky po lučních kytkách. Trošku jsem upil a překvapila mě krásná plná chuť. Druhý doušek dozníval, jako bych si k vínu přikousl navíc ještě hrušku. Sklouzlo to po jazyku, ale pak to trochu štíplo po stranách. Přemýšlel jsem, co řeknu. Dědula i ostatní chlápci na mě koukali, co bude. Tak co, ukaž se, turisto? Zkusil jsem to a povídám: „Se Pino Blanc, ženés, zér gut ábr jung.“ Dědkové mě začali plácat po zádech. Trefil jsem to. Pan majitel nám dal ochutnat svůj pinot blanc z letošní sklizně, ještě mladý víno, který musí ještě pár měsíců v klidu ležet v sudech, říkají tomu vyškolit. Abych to zkrátil. Výhru fotbalistů jsme řádně oslavili tak, že jsme museli nechat zaplacený pokoj v hotelu propadnout. A u vína jsme s dědulou seděli dlouho do noci, až už všichni hosti odešli. Uměl sice česky jen pár slov, mluvili jsme rukama - nohama, matlali jsme mezinárodní esperanto, ale o to zajímavější příběh to byl.
Etiketa špičkového vína
Chateau Cheval Blanc
Nicolas Cheval se narodil v roce 1939 ve Francii. Dva roky předtím odešel jeho táta z Čech, prý měl před válkou nějaké problémy s Němci, jeho manželka pocházela odkudsi ze Sudet. Táta pracoval jako úředník ve velké automobilce na kraji Prahy a bydlel ve vesnici asi hodinu pěšky odtamtud. Vesnice se jmenovala stejně jako on - nebo on se jmenoval stejně jako ta vesnice. To se nám nejdřív moc nezdálo, ale po další skleničce to už začalo být skoro jedno. Pak nás dědula vzal na půdu, kde měl mezi spoustou harampádí ošoupaný fíbrový kufr. Byl plný starých novin, obrázků aut, výkresů a bylo tam i pár rukou psaných sešitů. Probírali jsme se těmi poklady a víc a víc jsme zírali, jak se česká automobilová historie mohla dostat až na půdu staré hospody ve Francii. Pomalu nám to spojení docházelo. Otec Nicolase Chevala se nejdřív jmenoval Jan Chwal, ale po emigraci si nechal úředně změnit jméno na mnohem víc francouzsky znějícího Jeana Chevala. Než utekl do Francie, pracoval v Pragovce ve Vysočanech a bydlel ve vesnici, která se jmenovala jako on - Chvaly.
Přehrabovali jsme se těmi papíry snad dvě hodiny, než nám Nicolas rezolutně sdělil, že už je čas jít spát, a uložil nás v jednom z malých pokojíků nad hospodou. Ráno jsme se vzbudili dost pozdě, moc se nám nechtělo a navíc nás oba trošku pobolívala hlava. Sešmátrali jsme po schodech dolů do lokálu. Nikde nikdo, jen zatažené záclonky a židle na stolech. V kávovaru voněla horká káva, vedle stál talířek se čtyřma croissantama a o něj opřený utržený okraj novin a na něm načmáráno tužkou: „ Dobrý. Bon voyage. Nicolas.“ Chvíli jsme ještě čekali, jestli se Nicolas neobjeví, ale ani jeho, ani starý červený Citroen Trefle jsme neviděli. Obešli jsme barák a vzadu v kůlně jsme objevili dalšího veterána, Renault NN asi z r. 1904. Jen náš hostitel nikde. Tak jsme nakonec vytáhli vizitku, na zadní stranu jsme napsali poděkování za všechno a odjeli jsme směrem k domovu.
Hned po návratu do Prahy jsme Nicolasi Chevalovi napsali dopis a pro jistotu jsme si ho nechali přeložit do francouzštiny. Poděkovali jsme za pohostinnost, pochválili jsme mu víno, ale hlavně jsme ho prosili, aby nám půjčil svůj drahocenný kufr po tátovi nebo materiály aspoň okopíroval. Jeden dopis, druhý, třetí. Teprve na čtvrtý pokus přišla odpověď, pár řádků a u toho několik okopírovaných stránek z deníku jeho otce. Poděkovali jsme a dali se do práce. Nicolas neumí moc česky a tak nám poslal náhodně pár víceméně nesouvisejících stránek. Ale i za ně mu patří díky. Jen by se příště mohl polepšit. Po čase přišla z Francie další obálka a tak nás napadlo, co kdybychom ho pozvali na návštěvu. Poslali jsme mu tedy oficiální pozvání, aby byl naším čestným hostem na Veterán Party. A až sem pojede, ať vezme s sebou ten kufr. Pozvání přijal, kufr nepřivezl. Ale i tak to stojí za to.
Pan Nicolas Cheval, čestný host VeteranParty 2012
Odtud tedy pochází náš materiál k více či méně uvěřitelným historkám o vztahu Horních Počernic a automobilové techniky v Čechách. Jsou to materiály útržkovité, často nepodložené žádnými dalšími důkazy. Seriózní badatelé o těchto skutečnostech často nemají ani potuchy. My sice nejsme žádní badatelé, ale chceme být maximálně seriózní a proto se snažíme získané
Jan Brunner
Přemysl Frýda